Neměl jsem z toho dobrý pocit. Ozvat se čerstvě ovdovělé Petře Janů po dobrých deseti letech mi připadalo jako hyenismus. Ukázalo se ale, že s tím mám větší problém než ona. I když se mi snažila vysvětlit, že zdání klame, což by prý pochopil každý, kdo by s ní v těchto dnech byl doma, při našem povídání zněl její pověstný nakažlivý smích jako dříve. Mé povzbuzující drž se! na rozloučenou bylo vlastně zbytečné, protože se drží.