Diskuze o těhotenství, dětěch, rodičích a všem co nás zajímá

Stává se mi často, že mi ujíždějí nervy (občas bohužel i ruka) a odnáší to náš syn. Přijde mi, že na něj zbytečně ječím a jsem nervózní. On si to přitom vůbec nezaslouží. Je to moc hodné a klidné batole. Ale stačí, abych se nevyspala a on měl fňukací den a je to hrůza.
Máte prosím nějaký trik, jak se zklidnit, nebo prostě obrátit zlost jinam?
Aby to nevypadalo tak strašidelně, netluču ho jak žito, ale občas ruka nebo hlas ujede a pak mě to moc mrzí. Dost se za to stydím.
Co se sebou?
Prosím, nepište, jak si každou vteřinu s dítětem užíváte a v životě nezvyšujete bezdůvodně hlas. Nepotřebuju rady "vypadnout na kosmetiku, pěstovat zájmy (těch mám dost) atd." Uvítala bych spíš tip na to, co dělat v situaci, kdy mám pocit, že z dítěte vyletím z kůže, ale nechci aby odskákalo to, za co nemůže.
Díky

Neporadím, jen uklidním, jsem na tom úúúúplně stejně, jen s tím rpzdílem, že hodné dítě nemáme))je to rarášek))a to je pak pocuc

No já v krajní nouzi chodím na cigáro. Ale pomáhá to.
Pak jsem vydejchaná, a těch pět minut mi dá sílu k dalším nervovým "bojům"

Vzhledem k tomu ze mam doma abnormalni ditko malyho teroristu kdyz je nejhur jdu si zakourit nebo malou dam do postylky pustim pohadku a jdu dat vlaznejsi sprchu i pres to ze vim ze zatim co ja se budu davat do kupy mi mezitm pomatla postylku hovinama jeji obliben azalezitost posledni dobou,a jeste sme si koupila ty nejlevnejsi talire co existuji,uklidim malou do bezpeci a prasknu jednim talirem o zem delam to i umelohmotnyma miskama a kdyz jde mala spat a doma je bordel po vybuchnuti bonby drez plny vsude hromada hracek podivam se na rto usmeju se prikriju se dekou a jdu spat jak se mala vzbudi je mi lepe

Jé, mluvíš mi z duše! Taky jsem dost náladová (po nevyspání a stresu reaguju o dost jinak, než když jsme v absolutní pohodě) a někdy dost výbušná. Což mě pak samozřejmě mrzí...Navíc první syn má dost komplikovanou povahu, je hodně umíněný a hlavně hrozně "akční", občas mám pocit, že mě brzy dostane do blázince...Druhý je zase velký kliďas a pohodář (což už se teda, pod vlivem staršího bráchy, začíná taky měnit, když jsme ale jen sami dva, je to v klidu). No a vyčítám si, že jsem celkově na staršího daleko víc zvyšovala hlas, dala na zadek, občas i facku~ (v poslední době je hrozně drzý, a to i na nás, nebo na babi a dědu, jsme z toho dost zoufalí...).
Mám je ale ráda oba, o to víc mě to mrzí, že u jednoho nervačím daleko víc....A pořád si to hrozně vyčítám, dávám si za to jeho chování vinu, že je to třeba právě proto, že mi častěji ujížděly nervy ...Zkoušela jsem i metody typu "respektovat a být respektován", nikdy jsem to ale nevydržela dýl, protože mám pocit, že na staršího to prostě nezabírá...Ale z neustálého zvyšování hlasu a plácání už je mi samotné zle...
No, tak asi jsem moc neporadila, co? Možná by pomohla třeba pravidelná ranní meditace (ještě než děti vstanou), hodit se do pohody, i když je člověk nevyspalý, no a potom, vždycky když tě děti naštvou, si předtavit rodiče, kterým se třeba narodilo postižené dítě, nebo kteří se o děti marně snaží...Nebo třeba napočítat do deseti, než něco vyřkneš nebo uděláš...Popřípadě si pořídit boxovací pytel a vždycky si do něj nejdřív bouchnout.

Taky občas pěním, a pak je mi to líto, starší teď taky začal být hodně ukňouraný, a to mně teda vadí víc než záchvat vzteku.
V Bibli se píše, že máme hněv odkládat, tak se to učím. Prostě řeknu nahlas nebo polohlasně, ale slyšitelně, že ten hněv dávám pryč. Musím si na to vzpomenout, ale když to udělám, tak to většinou zabere.

Šešule, odcházím. V klidu řeklnu, že se teď moc zlobím (případně vysvětlím podle situace - jsem unavená/nevyspaná/bolí mě něco) a půjdu na chvíilku vedle, než mě to přejde. Vedle se vydýchám a po pár minutách když mi krev přestane bublat je to o 200% lepší.

Pokud dítkonemá zrovna záchvat hysterie nebo vztekju tak mi pomáhá místo seřezání jako žito sednout si k němu na zem.

Když mi to fakt nespravedlivě ujede a nevychytám to, počkám až se oba uklidníme a pak se jdu omluvit.

Já "neřežu jak žito". Myslím, že občas je plácnutí na místě (např vytrhne se mi na nádraží, když přijíždí vlak, sahá na elektrické šňůry atd). Někdy ale plácnu, nebo zařvu a vím, že to nebylo spravedlivé

Ahoj Šešule,

tak jestli se cítíš hodně na nervy tak si prohlídni na ČT dokument "Přežili jsme svoje děti", a budeš min. 3 týdny bez starostí a štˇastná, že máš malé zlobidlo u sebe.

Nevím, jak se tvoje malé staré, ale já jsem se tu nedávno sháněla po nějakých dobrých tricích na obdobíčko vzdoru a dostala jsem typ na pěkně pojatou knihu, na kterou nyní myslím vždy, když moje dítko dělá něco, co se mi moc nelíbí. Jmenuje se: Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly.

No a za nejvíc fungující též považuji to co už tu výše padlo a to, že vše položím a jdu se mu věnovat, páč to je zpravidla duvod, proč zlobí. V té chytré knížce co tu uvádím, je napsáno něco s čím musím 100% souhlasit a to že je přímé spojení mezi tím, jak se děti cítí a chovají. Když se děti cítí dobře, chovají se dobře

Někde ve filmu bylo, jak matka, aby zahnala stres, otevřela skříň, a řvala do ní

Takže já řeším maximální přepětí jedním "UÁÁÁÁÁ" (i mimo skříň ), dcerka z toho nemá stres, spíš naopak - nadšeně se přidává, takže chvilku křičíme obě, pak se tomu zasmějeme, a jedeme dál

Nejlepší je, když děti zlobí, vzít je ven. Pokud to jde, že, pokud není venku průtrž a děti nemají horečku. Ale někdy jsou dny, kdy nezabere snad nic.

Sesule, necetla jsem diskudi, tak se omlouvam, pokud budu opakovat. Myslim, ze je dobre deti nebit ani neplacet, ale pokud obcas placnes batole po plenami vycpanem zadku nebo trepnes pres ruku, kdyz saha, kam nema, nedelala bych z toho tragedii.
Kdyz uz vidis, ze jsi ujela a je ti to lito, muzes mu to normalne rict, omluvit se.
Kdyz dela neco, co te toci, rekni to driv, nez vypenis (napr.: "Fando, prosimte, nemlat ted tim konem do linky, hodne me to rusi pri vareni."). Casto to pomuze.
Kdyz to nepomuze, muzes pouzit (mne se moc osvedcilo) zlate psychiatricke pravidlo, ktere se uci hospitalizovani chorobni nasilnici : "vzdycky driv nez prastim muzu odejit".
I ty mas pravo mit horsi den, nemit naladu. Ja to delam tak, ze jim to proste reknu, i batolakovi, protoze i batolaci tomu rozumeji. Reknu, ze dneska nejsem uplne v forme, ze to neni kvuli nim a ze je prosim o pochopeni .
A taky pomaha jit ven nebo na navsteu za nekym prijemnym, proste zmenit prostredi. Odlehcit si, jak to jde.
Hlavne to neber tragicky a nevycitej si, protoze ani miljici mama nemusi byt porad jako cukrkandl a v setrvale extazi z toho, ze je doma s batoletem. Nenech si nic nakecat.

Právě jsem měla pocit, že čtu o sobě

Jsem chodící cholerik a rady o počítání mě fakt pobavily... Přes léto, kdy je syn skoro pořád se mnou, vč. práce, bych nedělala nic jiného

Šešule, až příjdeš na něco, co na tebe fakt zabralo tak sem napiš

Ježiš takovou radu bych taky potřebovala!Já teď objevila že je docela dobrý si s prckem začít povídat.
On je docela nespavec a večer má nejvíce energie a já padám na hubu jak se říká.No a jak jsem byla vždy už unavená tak jsem byla na malého protivná a vzteklá a kničemu to samozřejmě nevedlo.
A tenhle týden jsem objevila kouzlo povídání,protože malej už má dva roky a je docela ukecanej tak si sním docela dobře povykládám,takže večer probíráme co jsme přes den dělali a co bylo super o tom špatným raději nemluvíme aby se dostal do pohody a sklidnil se a docela to funguje.Pěkne se ke mně schoulí a usíná rychleji.
Přes den mi ale nervy ujíždějí taky,opět se to většinou týká spaní.Prostě začal odpoledne hůř usínat.Tak jsem si řekla že přestanu řešit,každé odpoledne si ale půjde na chvilku lehnout a buď usne nebo ne.Zapneme si prasátko Peppa a já vyčkávám..
Pak mě vytáčí s jídlem,nechce jíst kdy má.Snídaně zásadně odmítá a svačiny taky,tak trpělivě každý den chystám jídlo a buď ho sní nebo to vemu ven a sní ho až dostane hlad,nebo to hold letí do koše.
Prostě tohle už nechávám na něm já se nervovat nehodlám.Nemám prostě žravé dítko a kultůra stolování ho prostě nebere,snad ho to naučí ve školce já na to nemám.
Někdy dělám že tady není dokud se trochu nesklidním já nebo on.
Taky mě mrzí že na něj vyjíždím,dost často se mi to stává když v noci nemůžu spát nebo když mě on často v noci budí,ale vtu chvíli se prostě neumím ovládnout..

Jo a ještě počítám do tří a varuju ho že jestli nepřestane zlobit jdu na něj.Většinou to zabere

Tohle má asi občas každá máma já radu nemám, taky mě to pak děsně štve, neříkám, že malá za to nikdy nemůže,když chytnu nerva, mě to štve, že řvu a někdy plácnu i když za to může. Radu nemám, jen , že snad bude jednou líp nejsi v tom sama.

Mám tři děti a občas toho mám taky až nad hlavu - mně pomáhá všeho nechat a sednout si k nim do pokojíku mezi hračky a začít si s nima hrát, nebo jen u nich sedět, popř. ležet na zemi - je zklidní to, že jsem na blízku a mně to zklidní taky (kdo si hraje nezlobí/ nezlobí se)...

Jak to dělám já:
nadechnu se, usměju, snažím se mluvit příjemným hlasem, i když ve mě všechno vře
nebo odběhnu do jiné místnosti a něčím prásknu o zem

Šešule, chápu, jak ti je, dnes jsem hooodně ujela a zařvala na celý barák. Očividně mě slyšely všechny sousedky, soudě podle toho, jak se tvářily, když jsme se pak potkaly na chodbě.

A když děti konečně usnuly, sedla jsem si a pořádně se vybrečela, protože už opravdu nemůžu.

Ale věřím,že ráno zas bude líp a totéž přeju i tobě.

Sesule, asi to neni moc rada...ale nejlepsi je nejaky druh aktivity venku - bazen, piskoviste... jak jsme doma, je tu prilis mnoho "rizikovych mist a situaci", ktere mne vytaceji a pak taky jecim, a je mi to nasledne strasne lito a rikam si, jestli nejsem magor zralej na psychiatra, kdyz jecim jak furie na maly dite
Zkusim tu radu s pocitanim... to je snad dobry tip
a obcas mi zabira, ze jim reknu, at jdou do sveho pokoje (coz vydrzi tak deset vterin) a nechaji mne chvili byt, ze jsem vytocena...

Já to dětem řeknu na rovinu: "Jsem rozčilená / rozlobená / vynervovaná, nechte mě chvilku být", vyklidím pole a jdu se uklidnit - do vedlejší místnosti, na balkon, před vchod (samo že v dosledu dětí)... a tam to rozdýchám, srovnám si myšlenky a priority a hned je líp.

Šešule,
nepotřebuješ rady: vypadnput na kosmetiku apod...
Jenže ono to s tím souvisí. Nemusíš přece na kosmetiku, můžeš kamkoli. Jde o to,že když ty budeš v klidu a vyrovnaná,odpočatá,nevyvede tě jen tak něco z míry...Mám tři děti, znám to,taky mi občas ujíždí nervy...Ruka ani ne, ale to je fuk. Když to přerůstá přes hlavu, musím vypadnout. A dyž to teda momentálně nejde, tak nechávám plavat domácnost, vaření, telefony,cokoli a sednu si sdítětem, ono všechno počká.
A mně teda obzvlášť u hyperaktivního,nezvladatelnýho Davida pomáhala jedna věc-ale asi to je trochu ujetý...Já četla různý knížky , drama,jak unesli dítě,zabili dítě,zmrzačili dítě,dítě bylo nevyléčitelně nemocný...Děs, sama jsem si připadala blbě, ale já u toho řvala a najednou jsem tak nějak byla ráda,že můžu se svým dítětem žít tak,jak žiju,v klidu a tak...
Asi blbá rada, no..Ale u mě to zabíralo...

taky počítám

protože když vylítnu bez rozmýšlení VŽDY toho lituji

Mě právě moc nebaví takové to intenzivní věnování se dítěti. Oba jsme nejspokojenější, když vyrazíme na výlet- nesu ho, on se rozhlíží, občas někde zastavíme a je nám dobře
Nejsi sama, taky mě trochu "uklidňuje" čtení o tragédiích- vždycky si pak uvědomím, že jsem nervní kvůli blbinám a jsem víc ráda, za to, co mám.

hele,mě teď napadá, já vlastně takový to "intenzívní věnování" se dítěti spíš nesnáším. Dělám to,ale většinou se k tomu přemlouvám. A když byl jen David,řešila jsem to vlastně denně tím,že jsme někam vyráželi...Teď už to nejde, kromě povinností mám mezi těma dětma moc velký věkový rozdíly.
A jo,nedávno jsem tady v jedný diskuzi psala,že když je toho fakt moc amně už teda ujíždějí nervy totálně, zařvu na ně, že konec, pauza, šlus, zavírám se do vany, jinak se zblázním. Jenže to si můžu dovolit vzhledem k tomu,že nejstaršímu je jedenáct-těm dalším pět a rok- a že vím,že i když dole bude řev a tak, nějak už to ohlídá..A já se mezitím zklidním...

vím že to zní jako banalita a blbost, ale mě pomáhá počítat... když si myslím, že do deseti je málo, klidně do sta...... většinou se zklidním a nestartuju